Dom neďaleko Kirigakure

Ja som doslova vyskočil do polky cesty a drápmi sa zaryl hlboko do skaly aj bez použitia chakry moje drápy boli naozaj ako zbraň.
Potom ešte raz som sa vyhodil hore a bol som tam kde Yuuki.
Ale on to mal naozaj ťažké keby to mám šplhať bez drápou šlo by to ťažko je to skôr viac o sile a vytrvalosti .
"Docela krutý tréning ."

Snažila som sa aby si nevšimol krvavú ruku preto som si sadla tam kde na mňa prskalo viac vody. Pokiaľ zvládne toto, preukáže sa ... je lepšie keď to robí u mňa než by to mal robiť u ANBU ... ak by u nich spravil chybu ... nedopadlo by to dobre ... Poviem mu a sledujem Akia. Ranu si liečim, stále z nej však uniká krv.

Ja som ale krv zacítil čo mi bolo divné preto som sa obzeral okolo seba až môj pohľad zaostril k Yuuki ktorú som si prezeral ja jej ruku som nevidel bola akosi s ňou otočená preto som sa natočil ja .
"Že ty si sa pri tomto zranila ? "
Opýtal som sa podpichovačne aj keď starosť som si o ňu robil no predsa len som nemobol všetko dávať najavo .

Pri tomto nie ... jaksi sa mi otvárajú rany ... Poviem mu, ranu sa mi zaceliť podarilo. Vydýchla som si.

To ale čo mi povedala ma trocha dostalo .
Nedal som to na sebe poznať .
"Yuuki ... pôjdem ti zavolať lekáára .. určite vieš kvôli čomu to je ."
Povedal som v naprostom kľude .

To sa mi delo už od malička Minao, mám to v krvi. Vieš predsa o mojom kekkei genkai všetko nie? Rovnako ako ja viem o Nibi ... Usmejem sa naňho. Takže sa nestrachuj ok? Všetci obyvatelia ma aj tak považujú ža obtiaž, doktori tiež. Moja odpoveď je nie. Vieš že som tvrdohlavá ... Zasmejem sa.

"A ty sama vieš že som tvrdohlavejší a je mi jedno čo si oni myslia ide o tvoje zdravie nie ? Takže neodporuj toľko lebo sa kvôli tebe ešte ja začnem učiť za lekára čo by ale dobre nedopadlo .
Lebo by som v tom musel byť zasa najlepší ."
Hovoril som vážne ! XD

Odfrknem si a chytím ho studenými rukami za tvár a pozriem sa mu do očí. Baka! Som v poriadku! Takže žiadne také že idem do nemocnice! Lebo sa môžeš rozlúčiť z ... Jemne som sčervenala a až potom som si uvedomila čo robím.

Ako som počul aj to čo dopovedala nevedel som čo s domyslieť ale ako ma držala na tvárach zobral som ju za jednu ruku a pritiahol k sebe .
"Len tak si ťa už újsť nenechám to som ti už hovoril nie ?
A dobre nepôjdeš do nemocnice ... teda jedine ak sa ti neprihorší dobre ?
Môže to byť tak ? "
Kedže sme boli hore ten malý nás vidieť nemohol a bolo mi to aj v skutku jedno preto som jej dal taký menší bozk lebo lúčiť som sa nechcel naozaj z ničím .

Fajn! Ak sa mi prihorší, inak nie ... Usmejem sa no môj bozk rozhodne menší nebol. Chytila som ho za golier na kimone a pritisla som sa k nemu.

Ako ona bozk prehĺbila ja som jej ovinul ruku okolo pása a tiež som tento bozk predĺžil tak ako to šlo ale odtiahol som sa .
Potom som jej odrhnul pár neposlušných vlasou a pozrel jej do očí .
"Pozeral som sa do nich aj pretým tak často ?"
Opýtal som sa trocha zo smiechom v hlase aj keď takým tichším tónom .

Maximálne keď sa mi podarilo poraziť ťa ... alebo? Zasmejem sa, mám zavreté oči a hladím ho po tvári.

"No tak to teda bolo naozaj veľmi málo čo ?
A kto vie možno to je aj príčinou toho že som sa zahľadel tak neskoro ... alebo kto vie žeby to že sme vyrástli k niečomu teraz dobré bolo ?"
Prešiel som v tom keď mala zatvorené oči mojími perami po jej ale nepobozkal ju len ostal blízko .
"Tak a na toto si naozaj rád zvyknem ... "

kto vie, možností je veľa ... ale Minao ... ja ... mám strach .... Poviem mu a opriem sa čelom o to jeho. Som ANBU ... a ty si Jounin ... ja ... hocičo sa nám môže stať .. mám strach ... a vlastne ani neviem či by som ho mala mať ... Poviem mu do ticha.

"Neboj sa nič sa nestane ... a ak aj hej ... určite to rozdýchame .
Teraz len tak zomrieť prečo nemáme teda ja mám dôvod prečo žiť a teraz naozaj poriadny."
Odpoviem jej a obomi rukami ju obýmem .
Chcel som aby mala pocit bezpečia .

Pootvorila som oči. Minao ... ? Myslím že sa budem opakovať ale ... ako som ti zvykla stále hovoriť ... si môj hrdina .. Usmejem sa a pobozkám ho na nos.

"Hrdina ?
Ako to že si to akosi nepametáám ?
A nemám byť ale prečo ... ale ty môžeš byť moja princeznička ."
Poviem vážne a pobozkám ju ale na krku ale to teraz tak trocha naschváľ .

Pozorně jsem jí poslouchal a pak i pozoroval. Nebyla vůbec, ale vůbec špatná. Šlo vidět, že to není nic jednoduchého. Projel jsem očima od shora dolů a zdola nahoru celý vodopád víc, než by bylo dobré. No... tohle nebude jen tak... drápy mi dovolují lézt dobře po skalách, ale z vodou... to bude těžké... nebude to snadné... Hned po Yuuki však navrch doslova vyskočil ten muž.Wau.. hm... předvádět se umí, to se musí nechat... ani já se svým stylem takhle nevyskočím... Na nic jsem však dále už nečekal, protože jsme zas tolik času neměli. Většinu dne jsem prospal a teď jsem to musel nějak rychle nahnat a co nejdříve.
Trochu malátně jsem došel zpátky ke břehu a znova ze sebe shodil oblečení a zůstal jen v boxerkách. Jediné, co jsem si ještě vzal navíc, byli ocelové drápy. Že já se vůbec oblékám... vždyť to nemá ani cenu...
Vrátil jsem se zpátky k vodopádu a po cestě si pásky své zbraně dobře upevnil. Dál už jsem na nic nečekal a pomalým krokem vstoupil přímo pod padající vodu. Nebyla moc studená, spíš byla teplá, ale stejně mě naskočila na chvíli husí kůže. Chvíli jsem tam takhle stále a nic nedělal, abych si zvykl na tu padající vodu, která mě při dopadu štípala na kůži. Na ty kapky, které mě stékali po tváři a hrnuli mi tam moje delší vlasy. Zkusil jsem zvednout hlavu a otevřít oči. Okamžitě se mi do nich nahrnula voda a já stejně nic neviděl. Bylo to nepříjemné, ale musel jsem to vydržet.
Po chvíli se mi zrak zase začal rozostřovat a i přes padající vodu jsem začal vidět, co se děje. Jemně jsem se pousmál. A můžeme začít...
Své drápy jsem zabořil do prvního výklenku, který jsem zaregistroval, až to hlasitě zaskřípalo. Zabral jsem trochu rukou a vytáhl si na ní, abych mohl zabořit tu další o kus dál. Zatím to šlo docela lehce, ale to jsem byl opravdu jen na začátku. Pokračoval jsem dál a já konečně ucítil, jak jsou ty kameny vůbec ostré a tvrdé. Musel jsem se ke skále lepit, co to nejvíce šlo a ostré hrany horniny mě píchali a řezali do břicha, na hrudi, na nohách i narukách, ale hlavně do chodil, které jsem musel používat jako oporu a na boso to opravdu bylo nepříjemné. Pokračoval jsem však dál a snažil se si toho nevšímat.
Po asi 10 minutách jsem teprve byl přibližně v první čtvrtině. Už teď jsem si připadal jako bych na ramenou nesl snad 100 kilo a kůži jsem měl skoro po celém těle červenou, jak neustále na mě dopadalo to ohromné množství vody a štípala, jak jen mohla. Hlava mě taky začínala bolet a ještě všechno zhoršovala. Drápy, i když byli ostré, hodně podkluzovali, protože vše bylo od vody tak jemně vymleté a hladké, že nebylo skoro možné se někdy pořádně chytit, ale zároveň kraje a vrchy výklenků dokázali způsobit dost velkou potíž a nijak se tomu nedalo zabránit. Můj tep a dech si víc a víc zrychloval, ale já se snažil nezastavovat a postupovat dál. Jen do toho... jen do toho....
Konečně polovina... Pomyslel jsem si, když jsem se dostal do půli vodopádu. Moje srdce by se teď dalo přirovnat k čistokrevnému plnokrevníkovi, který právě uběhl svůj nejdelší a nejobtížnější závod a zbývali mu tak síly už jen na to, aby se dostal do stáje a odpočinul si. Já, ale nemohl. Dolů už to nešlo a nahoru jsem se právě snažil dostat, takže moje rozhodnutí bylo už předem určené. Nohy jsem skoro necítil a s rukama to bylo to samé. O zbytku těla a hlavně zádech a hlavy jsem raději ani nepřemýšlel, protože to nemělo cenu. V tuto chvíli už na řadu přicházeli zoufalé pocity a myšlenky, které tě to nutili vzdávat. Ale to nepřipadalo v úvahu... Teď jsem to vzdát nemohl.
Natáhl jsem se, abych zabodl drápy na další místo. Ten my však ujel a pod nohou se mi ulomil kus kamene. Já se jen přetočil na jeden bok a ještě se stačil zachytit jinde, než by mě čekal teď už docela dlouhý pád. Sakra... jen dávat bacha... Nesměl jsem lelkovat... musel jsem makat...
Po dalších několika minutách jsem už na pokraji svých sil se vytáhl na jedno určité stanoviště, které bylo už ve třetí čtvrtině vodopádu. Už jsem však nemohl dál a čím dál tím víc na mě přicházela myšlenka, že to nedokážu. Vzchop se Akio, vzchop! Musíš pře... To už jsem nedomyslel, protože se prostě ten výklenek, na kterým jsem teď stál urval a já i s ním letěl dolů. V noze mě divně zacuchalo a já si uvědomil, že jsem se asi do ní řízl. Na to však teď nebyl čas. Padal jsem a dost rychle. Prudce jsem tedy zabodl jeden ocelový dráp do skály, až to udělalo hromadu jisker a dlouhou svislou čáru, kterou jsem dělal mezitím, co jsem se brzdil. Poslední zastavení však učinila ostrá hrana kamene, který mi udělal dlouhý šrám od levé strany boxerek kousek pod břichem, až ke krku kousek na hrudí na pravé straně u ramene. Sykl jsem, protože to docela bolelo a byla to další rána k mnohým škrábancům a oděrkám. Sakra... Zanadával jsem, protože jsem spadl, až někam zpátky do poloviny. Ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší totiž bylo, že jsem si uvědomoval, že na další pokračování nemám dost sil. Možná bych dokázal se na vrch vyškrábat, ale teď? Znovu jsem musel podstoupit další část a prostě to už nešlo. Voda byla nemilosrdná a stále do mě bušila jako o závod a hrany skal byli pořád stejně ostré a dál i kluzké. To nemám šanci zvládnout... nemám... to nejde, sakra... Moje myšlenky zaběhli někam do mých vzpomínek...
....Hej, mazánku... co tu chceš?!... Nech mě onii-chan, já ti nic neudělal...Cože?! Ty si mi nic neudělal?! Stačilo, že ses narodil! A navíc, sebral si mi mou katanu!...Já si jí jen půjčil.. otec mi to dovolil... Ale já ne! Kluci, jdeme na něj!... Nééé!... Nechte mě! Áááááá!!......... Mamí?!...Kolikrát jsem ti k*rva říkala, že mě tak nemáš říkat?! Já nejsme tvoje matka a nikdy nebudu! Byla to jedna velká chyba tě porodit!!.........Tatí?! Proč nemůžu dělat to, co mě baví?....Akio, nehodí se to k naší rodině a ty... ty nás akorát ztrapňuješ.... Ztrapňuješ?.... Ano synu, ztrapňuješ a mě si zklamal..... Toto slovo mi v hlavě znělo jako ozvěna, ale vzpomínky dál putovali....
..... Hm.... ahoj vlčku? Kde máš maminku?.....Grrrrr!!!.....Ááááááá! Nech mě! Já mu nic neudělal! Pomoooooc!!"........ Hm.... ty zvířata jsou tak zajímavý.... jejich styl se mi líbí... mám to! Vytvořím si ho podle nich!....
Teď mi jakoby bliklo v hlavě. Co to sakra dělám?" Proč se tu tak lituji?! Proč nepokračuji?! Sakra.... vždyť se už zase vzdávám a to jsem si slíbil, že víckrát neudělám! Ty dubová hlavo... vzpomeň si na svůj trénink... na to jak si musel lézt po skalák... to, co si všechno pro své taijutsu musel udělat.... jak tě honil vlk a ty si tři dny strávil na stromu... vzchop se! Vzchop se!...
Křičel jsem sám na sebe v duchu. Přestal jsem vnímat únavu. Přestal jsem vnímat škrábance, oděrky a obě rány, jak na noze, tak na trupu. Byla tu jen ta myšlenka cíle, cíle začátku vodopádu. Znovu jsem se z další novou energií a elánem vydal pokračovat, abych tam byl co nejdříve a neměl jsem v plánu se vůbec zastavovat...

Levá, pravá, levá, pravá....levá a...pravá.... Drápem na pravé ruce jsem se zachytil posledního kamene úplně na vrchu vodopádu a z posledních sil se vytáhl. Na něm jsem se pak následovně rozplácl na záda a vzhlédl k obloze. Vůbec jsem nemohl popadnout dech a ruky jako bych neměl a to stejný i nohy. Zbytek těla byl jak po přeběhnutí stáda bizonů a halva mě třeštila jakoby se v ní odehrával rokový koncert, ale hlavně, že jsem tu byl. Ignoroval jsem dokonce i viditelná zranění, která při styku z vodou stále štípala přidávala se k štípavému pocitu, který jsem měl ještě z dopadání vody na holou kůži. Vůbec mě to nevadilo, hlavně i proto, že voda odnášela přebytečný nepořádek a krev, která se na těle objevovala a v malých pramíncích stékala dolů do jezírka. J-jsem t-tu... z-zvládl j-jsem t-to... z-zvládl...

Počula som hluk a zľakla som sa tak ako nikdy vo svojom živote. Skočila som k Akiovi. Jashin, Akio! Prepáč mi to, prepáč mi to! Nemala som ti dávať tento tréning ... gomene! Vzala som ho do náručia a liečila som ho oboma rukami. Šmiklo sa mi a padala som aj s ním do vody, tá nás však chytila a položila na breh. Znovu som mu liečila rany. Gomenasai, gomenasai! Opakovala som mu dokola. Až som ho doliečila oddýchla som si.

Já se celou dobu jen usmíval, i když to mohlo vypadat, že jsem trochu mimo. Byl jsem, ale rád, že mě léčila ty rány. Aspoň takhle se mi mohlo ulevit."N-neomlouvej se Yuuki..." Řekl jsem ještě trochu zadýchaný."M-mám se stát oininem n.ne? A jak j-jinak bych se na t-to měl p-připravit a n-na zkoušku? N-nebude lehká.... A n-navíc... je to je p-pár oděrek... byl jsem n-nešikovný..." Znovu jsem se na ni tak usmál, ale zrovna teď se neměl v plánu ani hnout.

Objala som ho a triasla som sa. Nemôžem dovoliť aby sa ti niečo stalo ... si ako ... ako môj brat ty baka! Síce ťa nepoznám dlho ale, viem ... viem že si to nemal ľahké! A nechcem aby ťa to bolelo ešte viac! Poviem mu a pritisnem si ho k sebe.

"Ale no tak Yuuki ... nemáš ho prečo ľutovať vybral si tvrdúú cestu ... a sám má vedieť čo to obnáša alebo to zisťuje a keby to ľutoval tak by .. sem určite nešplhal ."
Poviem a pozeral som k nim .

Stratila som dosť na to ... aby som vedela aké to je ... a človeka treba raz za čas aj objať nie? Pozriem sa smerom na Minaa. Skoro som, stratila aj teba ..

"Nóó tak to je asi ale pravda .... "
Precedil som medzi zuby .
Bolo to decko no ja idiot XD som žiarlil asi na všetko čo sa hýbe .
Preto som bol akosi výnimočne tichšie .

Tohle jsem nečekal. Na tváři se mi vyrýsoval překvapivý výraz. Tohle bylo pro mě něco nového a to, co řekla ještě víc. Celá se klepala a já nechápal, že měl takový strach zrovna o mě. B-bratr?... I když to bylo namáhavé zvedat ruky, tak jsem je pomalinku podzvedl a položil je na její záda a taky ji obejmul."J-jsem v pořádku... n-neboj a děkuji..." Znova se příjemně usměji."Ale za t-tohle se neomlouvej... pokud c-chci něco dokázat a d-dostat se k v-vám... m-musím něco vytrpět a t-taky se na mě n-nesmí jít v rukavičkách... t-to bych asi n-nebyl pak moc dobrá o-oinin ne?" Pořád jsem vypadal dost překvapeně, ale na tváři mi hrál stále ten stejný úsměv. Potom se otočím na Minaa."Má p-pravdu... jinak to n-nejde... opravdu mi n-nic není... j-jen jsem trochu grogy, nic v-víc..." I tak je to dost málo... na složitější a delší misi jako oinin bych toho asi moc nevydržel, pokud mě toto tak dostalo...