Sídlo klanu Yamada

Zde bydlí členové klanu Yamada

Z ulice jsem se vydala domů. Po proflákaném dnu, kdy jsem si opět nezatrénovala, nyach, jak jsem líná, jsem si šla dát pořádnou dlouhou sprchu. Poté se převlékla do košilky, udělala si teplý čaj a i s ním se posadila na terasu. S klidem a uvolněním jsem ho popíjela, dívala se okolo a sem tam na hvězdy nebo měsíc, přičemž jsem trochu klimbala. Ono i nic nedělání unavuje.

Prišiel som domov a smeroval som hneď do kúpelne. Tam som sa osprchoval studenou vodou. Vymenil som si obväzy na rukách a smeroval som do postele. Do postele som si spokojne ľahol a prikryl som sa. Za 5 minút som už tvrdo spal a ak by sa ma niekto pokúšal zobudiť, asi by sa mu to len tak ľahko nepodarilo.

Zobudil som sa a posadil som sa na posteľ. Chvíľku som len tak sedel a potom som sa vybral do kúpelne. Osprchoval som sa, umyl som si zuby a obliekol som sa. Vyšiel som von na terasu a pretiahol som sa. Potom som si všimol sestričku ktorá spala na terase. Začal som sa smiať. Prišiel som k nej bližšie a jemne som ňou zatriasol. Vstávaj! Na terase sa nespí! Povedal som potichu a čakal som kým sa zobudí.

Ležel jsem na střeše domu, jedné z části sídla Yamada a sledoval oblohu. V hlavě se mě honilo spousty myšlenek, které jsem si však nemohl v hlavě urovnat. Včera jsem totiž zjistil, že díky nedostatku počtu oininu, nabírá tato jednotka nové mladé členy na zaučení. Tedy spíše bere nové lidi do výcviku. Skoro celý den jsem uvažoval nad tím, jestli bych to měl zkusit nebo ne. Byl to můj sen ale teď... teď jsem měl z toho docela strach, i když to na mě nebylo znát. Vždycky mi říkali, že to nedokážu, že na to nemám a já vážně nevěděl, co mám dělat.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.Kso.... odkdy si bereš tak slova ostatních? Seber se a zkus to... jen to zkus... Mluvil jsem k sám sobě, ale stále jsem se nezvedal.
Po nějaké chvíli jsem se však nakonec postavil a seskočil dolů na zem. Výbavu a vše ostatní už jsem měl na sobě a já konečně dospěl k rozhodnutí. Za pokus nic nedáš.... Věděl jsem, že Hlavním vůdcem oininu je Hitomi Yamada, která také patřila do našeho klanu a náhodou to také byla moje sestřenice, i když jsme se skoro nikdy pořádně neviděli a ani neznali. Uvidíme... teď ji ještě najít... Už jsem na nic nečekal a vydal jsem se jí hledat....

Nějakou chvíli to trvalo a s nějakým optáním a ukázáním cesty jsem dorazil, až před úplně opačnou část sídla Yamada, kde by měla přebývat. Nevěděl jsem ,jestli je doma a nechtěl jsem být neslušný a nějak ji vyrušovat, ale po chvíli jsem se nakonec odvážil zaklepat a čekal, jestli se něco stane....

Probudil mne třas. Pootevřela jsem oči a byla připravena tomu, jež mě zbudil zostra vynadat. Když jsem se však zahleděla do bratrových očí, zlost mě přešla. Zamžourala jsem a protřela s oči.
,,Ohayo~u, niichan..Kolik je?" zívla jsem si a rovnou vstala. V tu chvíli jsem ale ucítila něčí čakru. Tak, jak jsem na terase usnula, tedy v noční košili, jsem vešla dovnitř a celý ten barák prošla, abych mohla otevřít. Zajímalo by mě, kdo ten mega barák navrhoval, odfrkla jsem si a otevřela. Pozorovala jsem chlapce před sebou. Samozřejmě, že jsem ho poznala, ale překvapilo mě, že je tu. Moc jsme se spolu nebavili.
,,Ohayo~u, Akio..Potřebuješ něco?" zeptala jsem se rovnou něžným hlasem, i když to mohlo vyznít trochu ošklivě.

Trochu jsem sebou cukl, když někdo otevřel a ještě víc jsem se podivil, když jsem si všiml, v čem je oblečená. Jiný kluk by asi okamžitě zrudl jako rajče, ale já dokázal zůstat neutrální, i když se mi stejně trochu té červeně do tváře nahrnulo. Zhluboka jsem se nadechl a začal"Zdravím Hitomi... Zapřemýšlel jsem, jak ji říkat, ale nakonec jsme prostě zůstal u toho, že je prostě výše postavená a taky starší, takže slušnost by tu byla vhodná."Hitomi-san...doufám, že jsem vás nevyrušil... přišel jsem, abych vás požádal o zaučení do jednotky oininu. Slyšel jsem, že v poslední době je vás čím dál tím méně a tak nabíráte nové lidi, které zaučíte, prozkoušíte a prý z nich pak vytrénujete právoplatné oinini, kteří když splní zkoušku, tak mohou začít v této organizaci sloužit a já... já jsem se přišel zeptat, jestli bych nemohl být jeden z těch, které by jste přijali ke studiu..." Celou dobu jsem byl v mírném předklonu a díval se do země. Byl jsem překvapený, že jsem dokázal s formulovat takovou dlouhou a hlavně celou větu. Žaludek jsem měl teď někde, až v krku.

Celkem jsem se podivila, když začal tak formálně a jsemště více mě udivila jeho žádost. Zachovala jsem ale chladnou hlavu a ustoupila ode dveří.
,,Pojď dál...A nemusíš tak formálně. Tykej mi, jsme rodina. Prostě Hitomi nebo Himi." vykouzlila jsem slabý úsměv.

Vzhlédl jsem k ní a jen přikývl."Dobře Hitomi-sa...Hitomi...."Taky jsem na tváři vykouzlil co nejlepší úsměv a vešel dovnitř, kde jsem se hned rozhlédl kolem sebe. V této části jsem byl vlastně poprvé, tedy aspoň co jsem si pamatoval. Otočil jsem se zpátky na ni a čekal, co bude dál...

Chystal som sa jej odpovedať, ale keď som začul zaklopanie zostal som ticho. Keď odišla zostal som chvíľu na terase. Potom som sa vydal za ňou pozrieť sa, kto to klopal. Keď som prišiel k dverám usmial som sa. Čau Aiko. To už je doba čo som ťa nevidel. Povedal som spokojne a potom som odišiel do mojej izby. Tam som si vzal ninja výbavu a potom som znova prišiel za nimi. Idem trénovať, majte sa. Povedal som a odišiel som zo sídla a smeroval som na tréningové pole.
(presun)

Zavrtěla jsem hlavou nad Kentashim a ukázala na pohovku, čímž jsem Akiovi naznačila, že si má sednout. Odešla jsem do kuchyně a připravila pro nás dva čaj.
,,Položím ti pár otázek, ano?" opatrně jsem z čaje usrkla.

Na její pokyn ruky jsem si šel sednout na pohovku a čekal. Když mi donesla čaj, zase jsem se na ni příjemně usmál a vzal si ho a také se trochu napil."Děkuji.... a hai.. cokoliv..." Přikývl jsem a čekal, co to bude...

Upřela jsem na něj své ledově modré oči. ,,Dobře...nejprve..Jak se máš?" přelétl mi přes rty drobný úsměv. Hezky pozvolna, ať ho nevystrašíš, Hitomi. Ať se nebojí, jako ostatní.. Líbilo se mi, že má respekt, byl to dobrý začátek pro jednání s ním a možná i v budoucnosti spolupráci. Pohodlněji jsem se opřela, jednu nohu dala přes druhou, jako sedávají dámy, jak mi babička neustále opakovala, a vzala si do rukou hrníček s teplým čajem, o který jsem si ruce ohřívala.

Překvapeně jsem na ni zamrkal, ale hned zase nahodil ten svůj neutrální pohled a pokusil se taky usmát."No... docela to jde... nedaří se mi špatně..." Uvědomil jsem si, že jsem právě trochu zalhal, ale celá lež to taky nebyla. Nedal jsem však na sobě nic znát a znovu jsem si upil čaje a pozoroval její pohyby a všechno, co dělá. Hodnotil jsem ji tak a taky jsem měl zvláštní zvyk každého zkoumat a díky čemuž jsem byl také připravený, kdyby něco. Někdy si toho někdo všiml, někdy ne, ale já to prostě už dělal automaticky. Odvážil jsem se, ale ještě něco dodat."Teď mi je s vá... teda s tebou báječně a co ty?" Pousmál jsem se a zadíval se jí do očí a ani ani chvíli neuhnul pohledem.

V duchu jsem se usmála. Diplomatické vykrucování se..Umí si hrát se slovíčky.. Polodopitý čaj jsem položila nastůl a zkřížila ruce na prsou.
,,To jsem ráda..Já se mám dobře vždy." což byla pravda. Nerozlišovala jsem to. Skoro každý den, mise byly stejné. A lidé taky. Většina se bála mého jednání s nimi, někteřé se mi vyhýbali a nebo jsem s nimi nechtěla mluvit já.
,,Proč se chceš stát Oininem?...Jistě dobře víš, co to znamený jím být. Při každé misi prolívat krev, sledovat někdy nechutně umírající lidi, zabít je vlastníma rukama a NIKDY nemít NIKÝM za žádných okolností slitování." ušklíbla jsem se při zběžném promítnutí některých mých misí.

"To jsem rád..." Odpověděl jsem a znovu se usmál. Dál jsem, ale pozorně poslouchal, co říká, aby mě neuniklo ani jediné slovíčko.
Když dokončila svou větu, stále jsem se jí díval do očí a neuhýbal s nimi. Vždycky mi říkali, že když chci být upřímný, ať se lidem dívám do očí, protože jedině tak poznají, že to myslím vážně."Ano vím...vím, co to znamená být oinnem. Obnáší to spoustu věcí a ne všechny jsou zrovna příjemné. S tím musí počítat každý, kdo se chce do této organizace přidat. Ale i přesto všechno se jim chci stát. Své pocty jsem se naučil moc dobře skrývat, protože jsem musel, musel jsem ukázat své rodinně, že vůbec za něco stojím, i když o tom stále pochybují a vlastně, vlastně ani tímhle je nedokážu přesvědčit. To však není důvod, proč bych se k vám chtěl přidat. Rodina mě jen naučila té nutné pokoře a autoritě, která je tu velmi důležitá. Hlavní důvod, proř jsem se chtěl stát oninem byl ten, že jsem chtěl sloužit vesnici a chránit ji před vším, co by jí v budoucnu mohlo potkat. Chtěl jsem se stát právoplatným shinobim, ve službách oininu a být uznáván. Ne jako se stát někým víc, než ostatní, ale aby mě uznali a považovali za sobě rovného a toho, co by se dokázal o své přátelé a svou rodnou vesnici postarat. Vím, že takový život není lehký, ale každý má svou volbu a já si vybral. Vím, že v určitých věcech nesmím mít slitování, ale hned na rovinu říkám, pokud by to bylo něco, co by nebylo spravedlivé nebo co by bylo opravdu bezdůvodné, udělal bych to tak, abych tomu zabránil, ale aby z toho ostatní vyvázli bez viny a snažil se i přesto splnit to, co mám, ale jiným způsobem. Potom bych přijal veškeré následky, které by mě čekali, ale svědomí bych měl čisté, protože bych splnil úkol a zároveň i nepodstoupil tu oběť, která byla potřeba, i když kterou bych pak musel podstoupit já..." Dokončil jsem a také dopil čaj. Byl jsem opravdu překvapený, jakou dlouhou větu jsem zvládl, protože tohle byl určitě můj zatím největší rekord, ale vše podstatné jsem jí potřeboval říct a také řekl. Teprve až teď jsem se jí přestal dívat do očí a čekal na její reakci.

Pozorně jsem poslouchala. Nehnula jsem ani brvou a to ani v případě když jsem mu já odpověděla. ,,Ach ano, tvá rodina...Sloužit vesnici jakožto oinin je pocta. Mezi ty ,,zabijáky" nemůže každý. V podstatě jen ti vyvolení, kteří se o to zaslouží. Máš velmi dobrý cíl a pokud v něm nepolevíš ani na chvíli a to ani ve chvíi, kdy se ti bude zdát, že už víc nezvládneš, máš velkou šanci, že uspěješ. To bude tvůj hnací motor, který tě bude posouvat stále více dopředu..Jakkýkoli vzdor proti misi je trestán, já nejsem výjimkou. A i když patříš do rodiny, žádná protekce nebude. To je upozornění předem." přivřela jsem oči.
,,Jakou máš momentálně hodnost?" naklonila jsem hlavu na stranu.

Taky jsem jí pozorně poslouchal, protože její slova byla pravdivá a také velmi důležitá. Nechtěl jsem, aby mě něco uniklo, ani jediné slovo."Ano... to máš pravdu a já ani nečekal, že kdybych nějak vzdoroval, tak díky tomu, odkud pocházím, bych měl nějakou protekci. S tím bych samozřejmě musel počítat, protože každý je zodpovědný za své vlastní činy ne?" Zase jsem zkoumal její pohled.
"Hodnost? No... je to nějaký čas, co jsem vystudoval akademii, takže gennin. Proto ani nežádám o přijmutí do organizace, ale o to, abych se mohl učit, jak být plnohodnotným oninem, což podle toho, co jsme slyšel, se takhle trénují shinobi už od dětství..." Řekl jsem a znova se jí podíval do očí. Přemýšlel jsem, jestli ví, kolik mám roků, protože na svou výšku a celkový vzhled jsem rozhodně nevypadal na 14, ale starší. Kdyby se však zeptala, tak jí to samozřejmě povím...

Přikývla jsem. ,,Zodpovědný za své činy.." povzdychla jsem si. ,,Dělej vše tak, abys později neměl výčitky, Akio. To je důležitější, než splnění mise." poradila jsem mu. Já ty výčitky měla. Ale už je to dávno. Teď se to ve mně ztvrdilo a je mi to v podstatě jedno, vše..Až na jeden jediný čin...Na chvíli sem se zastavila ve vzpomínkách. Hned jsem se ale probudila a opět se věnovala Akiovi.
,,Máš pravdu. Trénují se už od dětství. Ty nejsi dítě, je ti 14." Vím toho dost, Akio. O celém klaně. ,,Dost na to, abys pochopil, jak se v životě věci mají. Alespoň základní otázky života a smrti. Od dětství se trénují proto, že jako dítě si člověk lépe zvykne na bolest. Trénovat tě zřejmě budu já. Cvičně tě nechám trénovat s jednou mou další členkou..Trénuj se i na vyšší post, čímž je chuunin. Pokud se jím staneš a trénink oininů ti půjde dobře, staneš se členem jako chuunin. Hodně štěstí." popřála jsem mu chladněji a neutrálně, jako obvykle.

Také jsem přikývl."Vím, že jsou důležitější věci, než mise a ty bych pro ně neobětoval, to se nebojte..." Ale můj výraz zůstal neutrální.
Všiml jsem si, že se trochu zamyslel a už jsem se chtěl zeptat, jestli se něco neděje, ale to už zase pokračovala. Hmm... takže toho ví opravdu hodně. Hm... to se dalo čekat..."Víte... to je věc názoru, koho považujete za dítě a koho ne. Já podle svých blízký jsem a sám se za něj taky považuji, ale... to je vlastně jedno..." Pousmál jsem se, i když vevnitř jsem se cítil úplně jinak. Nechtěl jsem se však teď zaobírat nějakými negativními myšlenkami, protože jsem potřeboval poslouchat a akorát bych si to stěžoval."Rozumím a budu se snažit. Jsem rád, že bych měl mít zrovna tebe a navíc, že vůbec souhlasíš...." To už jsem, ale stál."Děkuji, ale mám ještě jednu otázku.... Zajímá mě, jestli s tebou budu trénovat jen na to, abych se mohl stát oininem a nebo i na to, abych se mohl stát chunninem? Vím, že na to je tu asi jiný sensei, ale... tohle mi trochu není jasné. Pochopil jsem, že se musím zlepšovat a rozšiřovat ve všech směrech, ale teď nevím jak..." Musel jsem se zeptat, protože toto mě opravdu zajímalo.

,,Je to věc názoru. Můžeš se za něj považovat, to je smozřejmé. Ale když člověk uvidí u tebe snahu, řekne si, že dítě nejsi. Já si to nemám důvod myslet. Zatím ne." pokývala jsem hlavou. A co se tréninku týče. Celkově to budu muset probrat s Mizukage-sama, aby věděla, kam tě má a nemá zařadit. Měla by o tom vědět..Možná už proto senseie má, to netuším, takže nemohu říct. Jako oinin senseie budeš mít mě, místami mě zaskočí má členka, která se mnou spolupracuje na misích. Více ti prozatím říct nemohu. A než se to dízvíš, rozšiřuj se psychicky. To je také důležité." pousmála jsem se.

Znovu jsem jen přikývl."Dobře tedy... jestli náhodou půjdeš k Mizukage, tak bych šel rád s tebou. Myslím, že bych se tam měl také dostavit. Však víš, kde mě najdeš a já tebe taky..." Pousmál jsem se a přemýšlel o té druhé dívce. Další holka? Hmm... no... aspoň, že nejsou jako všechny ostatní.... pak se diví, že si nikoho k sobě nepřipustím... Ale ty myšlenky jsme zase zahnal úplně někam jinam, protože to teď nepatřilo k věci."Budu se tedy snažit a asi se uvidíme... no... já nevím... to je vlastně na tobě... já mám čas kdykoliv..." Pomalu jsem zamířil k dveřím, kde jsem se zastavil a ještě čekal na ni.

,,Jistě...Uvidíme, Akio." kývla jsem. ,,Dneska už to nechám. Potřebuji s Mizukage-sama mluvit o samotě. Každopádně ti dám vědět." doprovodila jsem ho ke dveřím.

"Dobře..." Přikývl jsem a vyšel ze dveří ven."Takže... ještě jednou děkuji a těším se, až se zase brzo uvidíme..." Pousmál jsem se a sešel po schodech dolů na cestu. Ještě jsem se otočil a mávl na ni."Tak ahoj... Himi..." Zazubil jsem se a pár skoky jí zmizel z očí. Říkala, že jí tak můžu říct... Ještě jsem si pomyslel a sám pro sebe se pousmál, než jsem se začal soustředit už jen na cestu.
(přesun)

Přikývla jsem. ,,Měj se hezky." popřála jsem mu a zase zmizela uvnitř baráku. Poupata se začínají probouzet. Uvidíme, které květiny z nich vyrostou. Bez úsměvu jsem se vydala do svého pokoje, kde jsem pala na postel a opět usnula xD.