Sídlo ANBU root

Došla som tam, neobťažovala som sa ani prejsť kontrolou. Môj plášť každý poznal. Zmizla som do svojej izby, prezliekla som sa a šla som späť do tréningových priestorov. (Presun)

Dobehla som do sídla a šla som rovno na tréningové pole kde som zas bezhlavo bila do boxovacieho vreca.

Prestala som, zvrtla som sa na podpätku a odbehla som zase preč. Tentokrát do lesa, potrebujem trénovať svoju rýchlosť. (Presun)

Prešiel som sem a mal som v pláne tu nájsť Yuuki lenže ona tu už nebola !
Takže teraz kam ??
Pýtal som sa sám seba ...
Nakoniec som dotal spásonosný nápad !
Prikrčil som sa k zemi a začal som stopovať !

(presun)

Došla som k ANBU, prezliekla som sa a nasadila som si tigriu ANBU masku. Saah, áno nech ma oslovujú Saah ... Šla som sa pozrieť na nových kadetov aby som vytratila z hlavy to čo sa stalo pred chvíľkou. Bolelo to ale šlo to. Šla som si pre nový zvitok a odložila som si ho do tašky. Aspoň sa budem mať čo učiť ... a taktiež musím čakať na Hitomi-sama ...

Seděl jsem o kus dál od sídla na jednom stromě a pozoroval se zájmem celou budovu. Každý věděl, že dál se nikdo bez jejich svolení nedostane a já se o to ani nesnažil. I když to bylo zvláštní, tak mě tady toto místo uklidňovalo a já tu mohl dobře přemýšlet. Navíc mě bavilo sledovat stále přicházející a odcházející členy i nečleny a sledovat, jak mezi sebou mluví a nebo jen něco potřebují. Hm... myslíš Akio, že ti to vyjde?.... Hitomi ti to osvětlila, ale co na to Mizukage.... je to sice na ni, kdo bude novým kadetem, ale budeš muset mít ještě jiného senseie? Co budeš dál dělat? A co na to tvoje rodina?... Povzdechl jsem si. Začínal jsem být čím dál tím víc podivnější. Ptal jsem se sám sebe a mluvil o sobě jako kdyby tu byl i někdo jiný. Už blbnu... Snažil jsem se myslet na něco jiného a taky třeba se úplně zklidnit, protože jak říkala Hitomi, potřeboval jsem se psychiky potrénovat...

Ako som zdvihla hlavu, pocítila som niekoho prítomnosť. Mala som dobré reflexy. Vykročila som von a došla som k Akiovi. Poznala som ho z rečí, a Hitomi-sama mi niečo o ňom dávno spomínala. Akio Yamada? Môžem vedieť čo tu robíš? Spýtala som sa ho, nevedel kto som a mala som na tvári tigriu masku. Zložila som si ju a usmiala som sa.

Okamžitě, jak ke mě došla jsem se postavil a mírně uklonil."Zdravím... vy mě znáte?" Optal jsem se trochu tázavým tónem, ale hned se jal odpovět nejprve na její otázku."No... rád tu sedávám a sleduji všechny, kdo tudy projdou nebo vchází a vychází ven... docela mě to uklidňuje a dá se tu dobře přemýšlet." Odpověděl jsem a příjemně se usmál. Mám se jí na to zeptat... ale ne... ještě ani nevím, jak to že mě zná... trpělivost...

Samozrejme. Moja veliteľka je z klanu Yamada. Je to Hitomi Yamada. Hovorila mi o tebe. Usmejem sa a ukloním sa tiež. Si z klanu Yamada, mala by som ti vykať? Alebo nie? Spýtam sa ho. A to máš pravdu, ukľudňuje to tu ... ale zdá sa že mi chceš ešte niečo povedať nie? Usmejem sa znova. Na to že je mladší než ja, je dosť vysoký ...

Pousmál jsem se."Aha... už tomu rozumím..." Nad její druhou otázkou jsem se jen trochu zamyslel."To nechám na vás. Jsem mladší a také jste výše postavená, než já a bez vašeho souhlasu si nesmím dovolit vám tykat..." Potom jsem si jí teprve prohlédl. Byla to pěkná dívka, která byla výškově na tom podobně asi já. Takhle nešlo poznat, jestli je menší nebo větší... Hm... to je jedno..."Něco říct? No... podle toho, co jste mi řekla budete asi ta pomocnice a zástupce, o které mi Hitomi říkala, když jsme mluvili o mé budoucnosti ve výcviku oininu..." Řekl jsem jí o své žádosti, s kterou jsem zašel za Hitomi.

Takže chceš byť Oinin? Spýtam sa ho, zažiaria mi oči. Kawaiii! Konečne niekto nový ktorý sem chce ísť! Začala som skákať na mieste, až potom som si uvedomila čo robím. Oh, gomene. Mala by som sa správať primerane k svojmu veku ale veľmi mi to nejde ... Skloním hlavu. A máš už trénera? Alebo sa ťa ujme Hitomi-sama? Spýtam sa ho zvedavo.

"Ano chci..." Odpovím ji s úsměvem a sledoval její reakci. Hehe... takhle vypadá roztomile... aspoň, že se nebojí projevit své pocity... "Nene, nemusíte se omlouvat, to je v pořádku. Mám rád lidi, která se nebojí projevit emoce..." Znova jsem se hřejivě usmál a hned se jal odpovědět na její další otázku."No... ještě nemám... právě to potřebuje Hitomi probrat s Hokagem... Výcvik oininu by asi vedla ona to ano a i vy s ní určitě, jak mi říkala, ale... ale neví, jestli mě může připravovat i na ostatní věci, třeba jako na zkoušku chunninu. To potřebuje probrat s Mizukage a já si na rozhodnutí musím počkat..." Povzdechl jsem si, ale jak se říká, v trpělivosti je síla."No...zatím prý můžu trénovat psychiku, což jsem teď zkoušel, i když jsem měl v hlavě plno jiných věcí..."

To že si Oinin, neznamená že musíš schovávať emócie ... veľa Oininou od nás si založilo rodiny ... a sú šťastný. Toto je môj domov ... Usmejem sa. Trénovať psychiku? Tá sa nedá vytrénovať ... pokiaľ nie si plne v akcii nemôže sa ti podariť vytrénovať si ju. Povedz mi, aká si úroveň? Spýtam sa ho.

"Ano to je taky pravda..." Pořád jsem se usmíval a zase ji analyzoval jako jsem to dělal s Hitomi. Prostě to byl můj zvyk a mohla si toho i všimnout."No... o tom zas tolik toho nevím, protože jsem pořád mladý a zas jsem toho tolik nezažil, abych tohle mohl posuzovat, ale dám na vás..."
Na její další otázkou jsem podzvedl jedno obočí, protože jsem si nebyl jistý, co tím myslí."Ehm... myslíte hodnost? Gennin, už nějakou chvíli, ale pokud myslíte, co umím... to vážně asi nedokážu jen tak posoudit. Hlavně asi ne sám sebe..."

(Omlouvám se, ale někdy mi někdo zavolá... kámoška má nějaký problém, tak se jí snažím pomoct...)

( Je to v pořádku ... )
Gennin ... hmm, to nebudeš prvý ktorý tu prišiel ... Usmejem sa naňho. Mal by si začať trénovať, Mizukage ti nemôže zakázať trénovať. A koľko techník vlastne vieš? Okrem jutsu z akadémie myslím. Zasmejem sa.

"To nemůže no... A kolik technik? Hm... 2... Kirigakure no Jutsu a jednu klanovou techniku..." Řeknu a přemýšlím, jestli jsem na nic nezapomněl."No.... víc jsem zatím ani nemohl... naše techniky jsou většinou složitější a ty jednodušších je opravdu málo. Měl jsem pár nápadu na své vlastní, ale ještě jsem to nezkoušel..." Osvětlím jí to trochu a znova se pousměji."Jinak asi... no... hodně jsem trénoval taijutsu... vyvinul jsem si tak trochu svůj vlastní styl, ke kterému mě dopomohli vlastně zvířata..." Na ukázku jsem si vyhrnul triko a ukázal dvoje ocelové drápy,

které mě vyseli u pasu, připnutý koženými pásky, které byli na nich připevněné a které sloužili k upevnění na ruce. Trochu se zhoupli a zaleskli a potom jsem si zase triko pustil, ale už je nezakrylo a zůstalo nad nimi."Toto k tomu využívám... a taky s těmito zbraněmi asi nejvíc umím..." A zase se na ni jen tak usměji.

Taijutsu sa nám hodí ... ak by sa niečo povolilo, kľudne by som ťa učila vodné jutsu. Hitomi-sama by ti dopomohla zasa z Hyoutonom nie? Zamyslím sa. Moje jutsu sú založené väčšinou na vodných a bleskových technikách. Najlepšie by bolo ak by som objavila svoju tretiu podstatu. Poviem mu. Tie oceľové pazúry sa ti budú hodiť. Ak ťa Mizukage pustí do učenia, a ja verím že ťa pustí. Budeš musieť podstúpiť skúšku .... o členstvo. Usmejem sa.

"Ano... to by šlo... toto vše už nechám na vás..." Konečně jsem skončil s analýzou, ale uvědomil jsem si, že jsem toho moc nezjistil. Přece je to oinin že?"To by bylo dobré no... a to doufám, že se mi budou hodit. Bez nich nikam nevycházím..." Cinku do jednoho jedním prstem."No... a snad ano a samozřejmě, že se zkouškou počítám. Jen doufám, že budu na to dost dobrý..." Zase se pousměji, i když uvnitř jsem si byl teď dost nejistý, ale svoje reakce a pocity jsem dokázal skrývat unikátně. Měl jsem to nacvičený, protože jsem to před svou rodinou musel dělat imrvére. V hlavě mi zněli bratrova slova...Nikdy v životě nic nedokážeš, to si pamatuj!...

Ak sa snažíš, veríš si .. a máš cieľ tak dokážeš všetko na svete! Usmejem sa. Stačí si veriť, potom sa pridá troška šťastia a troška tvrdej práce a je to! Dodám potom. Rada by som ťa vzala dnu, ale asi to nepôjde ... a na skúšku budeš dobrý! Samozrejme že budeš! Uistím ho.

"Děkuji..." Také se usměji a znovu se mírně pokloním.
"Nene... to je dobrý... vím, že to zatím nejde a já na to nespěchám a nerad bych vás nějak zdržoval... jistě máte hodně práce a ještě jednou děkuji..." Odpovím ji a zároveň poděkuji."Jsem rád, že mi věříte..."

Zdržoval? Mňa? Ale nie, to nie je zdržovanie. Je príjemné znovu hovoriť normálne ... a nie ľadovo pokojne ... Poviem mu. Je jasné že ti verím, verím tomu čo je v tebe. Nemaj strach z toho čo príde. Ty toho veľa zvládneš ... Usmejem sa.

Usměji se."Dobře tedy... toto je dobré vědět...a znova tedy děkuji" Potom se jen trochu rozhlédnu kolem a pak můj pohled zase spočine na Yuuki."Jestli tedy máte čas, můžeme zajít třeba někam na jídlo a nebo k jezeru... to je jedno... třeba se projít... nechám to zase na vás..." ¨Znova se na ni usměji.

Hmm, fajn. Tréningové priestory. Choď na pred, ja si len niečo vyzdvihnem! Usmejem sa a rozbehnem sa do sídla ANBU. Začnem prehľadávať zvitky.

Přikývnu a vyrazím směrem k tréninkovým prostorům.
(přesun)